To nejlepší z Hurvínka

Jednou v zimě se mamka s taťkou rozhodli, že pojedeme do Alp. Protože jsem byla ještě malá a lyže jsem v lásce moc neměla, rozhodla jsem se, že zůstanu se svojí babičkou doma.

„Měla jsi jet s rodiči, Adélko, bude ti to líto,“ kladla mi na mysl babička stále dokola. „Ale babi, mě lyžování nebaví a stejně je mi na horách furt zima a celá se třesu,“ nedala jsem se. „Ty moje kostitřasko,“ zasmála se babička. Nechápavě jsem se na ni podívala a s vážným výrazem jsem se zeptala: „Ale babičko, co je to ta kostitřaska?“ „Kostitřas je, milá Adélko, člověk, kterému je pořád zima, třese se jak ratlík a kvůli tomu, že je mu zima, nejede ani na hory.....“ Pěkně se zasmála a pak dodala: „No dobře, to poslední není úplně pravda, ale všechno ostatní je svatosvatá pravda.“ Moc jsem babičce nevěřila, ale vzhledem k tomu, že se s ní nerada o něčem hádám, protože vždycky stejně vyhraje, radši jsem nic nenamítala.

Když se naši vrátili z hor, stále se mě ptali, jak jsem se měla a jestli náhodou nelituju toho, že jsem nejela. Ani jsem neodpověděla a jen jsem se na babičku lišácky zasmála. „Tak ahoj, ty moje kostitřasko,“ rozloučila se se mnou ve dveřích babička. No a od té doby už mi vlastně ani jinak neřekne....

Adéla Uhrová

Jmenuji se Alenka a už od malička se věnuji hudbě. Zdědila jsem to po svém dědečkovi, který byl houslista. Chodím do hudební školy a na zpívání. Je to můj milovaný koníček.

Dostali jsme v hudebce za úkol vymyslet svůj vlastní hudební nástroj. Když jsem šla ze školy domů, přemýšlela jsem, co bych tak mohla vykoumat. Něco jiného, originálního....

Ptala jsem se doma rodičů, ale nikdo neměl žádný nápad. Večer jsem ulehla do postele a dumala dál, ale pak jsem se rozhodla pro lepší variantu, že budu myslet zítra: „Ráno moudřejší večera.“

Probudila jsem se a došla jsem si do kuchyně udělat snídani jako každé ráno. Viděla jsem na stole kosti od večeře, které byly pro našeho Alíka, a dostala jsem nápad. Popadla jsem je a běžela do tatínkovy dílny. Slyšela jsem, jak se maminka směje.

V garáži jsem viděla spoustu olejů, šroubků, matic a také kladiva a jiné nástroje. Prohledala jsem krabice. V jedné jsem našla vyschlý kokos, který jsem rozpůlila, udělala do něj vrtačkou pět dírek a dala do něj rozlámané kosti a slepila obě půlky kokosu zase k sobě ... a měla jsem hotový nástroj. Vydával takový zvuk, jako když klapou koně.

Pádila jsem můj výtvor ukázat mamce. „Pěkná kostitřaska.“ řekla. Zasmála jsem se a poděkovala mamce, že mi pojmenovala můj nový hudební nástroj. A takhle vznikla kostitřaska. Jsem jenom zvědavá, jak se můj výtvor bude líbit našemu panu učiteli v hudební škole.

Nela Lusková

Uprostřed hlubokých lesů stál Soví hrad. Ve 14. století byl jeho pánem Jan z Chudenic. Byl to velmi spravedlivý pán a ty, kteří se nechovali správně, se snažil napravit.

K tomu si pořídil zajímavou věc. Byly to dvě dřevěné desky. Na spodní desce byly připevněny dřevěné hranoly, v horní desce byly otvory ve tvaru hranolů. Oběma deskami se hýbalo, dolní deska zapadala do horní, hranoly se vysouvaly a člověka, který ležel nahoře, pořádně namasírovaly.

Ve vesnici pod hradem žil tehdy hospodský, o kterém se široko daleko vědělo, že šidí své hosty. Jednoho dne si ho dal pan Jan předvést na svůj hrad a za trest ho nechal hodinu natřásat na své kostitřasce, jak svůj vynález nazval. Hospodský se sotva dobelhal domů. Celé tělo ho bolelo, cítil každou kůstku. Od té doby své hosty už nikdy nešidil.

Kostitřaska postupně napravila mnoho hříšníků. Noví páni hradu ji však odložili, protože používali k potrestání jiné metody.

Před několika lety se kastelán hradu rozhodl, že si pořádně prohlédne půdu. Objevil při tom podivnou lavici. Oprášil ji a zkusil si na ni lehnout. Náhodou se mu ji podařilo zapnout., Kastelána tehdy velice bolela záda. Kostitřaska mu je tak dobře namasírovala, že ho bolet okamžitě přestala.

Od té doby se Soví hrad stal velmi navštěvovaným místem. Hlavní atrakcí tam byla kostitřaska. Dala se na ni koupit masáž, a tak nejednoho turistu zbavila bolesti zad. A jestli se nerozbila, tak tam masíruje zájemce dodnes.

Lukáš Karolyi