Články

Děda Zdvořáček své zimní marodění měl za sebou. Sice prostonal svátek Tří králů, ale za to měl čas na studium literatury v kanafasu, jak s oblibou říkal svému loži.

Když občas hraju nějakou počítačovou hru, dávám přednost těm logickým, obvykle z kategorie spoj 3 stejné části“, mezi které patří také Řečtí hrdinové.

Nikdo s ním nejede, jen občas v chodbách na přestupních stanicích vyspávají opilci. Jezdící schody si samy pro sebe potichu vrní, vlaková souprava hučí v tunelech a naprázdno otevírá dveře ve stanicích. Nikdo nenastoupí, přestože dnes má metro výročí otevření. Na oslavu je ještě brzy; nejdřív je potřeba zotavit se z té včerejší na konec pracovního týdne.

Nemůžu si pomoct, ale mám pocit, že zaujme v každém případě. Nebo ne? Tak mě napadá, jestli znám vůbec někoho, komu táhne na stovku. Člověk o takových „kuriozitách“ slyší jedině v televizi, ale osobně se s někým takovým asi hned tak nesetká. Jestli se pletu, tak mě neváhejte opravit.

Kdo by odolal podívat se ve volné chvíli na zajímavý film, přestože vznikl už v padesátých letech a je ještě černobílý? – Tohle jsem si říkala, když jsem se rozhodla zhlédnout Prázdniny v Římě. Samotný název připomíná dovolenou, což samozřejmě ničemu nevadí, ale hlavní smysl je poněkud jiný.