Tato doba byla velmi bohatá na osobnosti, které se nesmazatelně zapsaly do našich dějin. Jenže, pojďme si přiznat, jejich jména se nám docela pletou. Málokdo z nás dokáže určit, kdo byl kdo. Možná by pomohl stručný přehled těch nejznámějších.
Tentokráte na netradiční "uzeninové" téma.
Nikdy jsme k němu nechodili, u nás v rodině se stal přísným tabu a stejně to měli i všichni bratranci a sestřenice i tetičky z druhého kolene. Vůbec celý rod se stromu vyhýbal, jako by byl prokletý. Stačilo se procházet jen několik metrů od jeho kmene a hned na nás padala podivná tíseň.
Snad každý si říká: „Když, nebo až potkám zlatou rybku, budu si přát…“ A ani já samozřejmě nejsem výjimka a říkám si to také. Trojice přání se neustále mění, před časem to bylo dobrodružství, fajn parta a zážitek hodný filmu, kdy fajn banda jede autem, po palubě koluje sáček s něčím na zub a každý si nabírá tak, aby zbylo na ostatní, aniž by měl strach, že mu dobrota bude sežrána dřív, než se k ní vůbec dostane.
Ozve se standardní pípnutí nového příspěvku na chatu. Rozespalá ruka zašátrá po myši, bez přemýšlení odpoví. Je půlnoc. O patro níž spí kdosi jiný v absolutní tmě, se zataženými závěsy na okně. Zdá se mu klasická noční můra. Po paneláku ho pronásleduje oživlý modrý like, před kterým není úniku. Dřív nebo později ho chytí, přinutí zapnout počítač a založit si profil na jeho domovské stránce. Svět se propojuje, jak mu zvednutý palec šeptá do ucha.