Další představení, které jsem v poslední době viděla v Městském divadle Mladá Boleslav, neslo nicneříkající název Hostina dravců. Jakákoli představa práce ornitologů je naprosto zcestná, píše se rok 1942, kolem zuří válka a nacházíme se v jisté francouzské obci nedaleko Paříže. To, co začalo jako poklidná narozeninová oslava, končí smrtí.
Velikonoce se slaví již od pohanských dob jako svátek rovnodennosti. Tomu odpovídají také jídla, která jsou při těchto slavnostních příležitostech podávána. V celé ředě případů se jedná o jídla, která měl venkovský, ale i městský člověk k dispozici, které mu dávala příroda.
Rozhodla jsem se, že letos budu jezdit do divadla v Mladé Boleslavi s naším školním Klubem mladého diváka. Naposled jsme zavítali na Osiřelý západ irského dramatika Martina McDonagha a jediné, co jsme věděli, bylo, že půjde o černou komedii s nadějí pro každého. Kdo autora trochu zná, mohl předpokládat sprostou mluvu, brutální vtípky a násilí - není divu, ze hra není přístupná divákům do čtrnácti let.
Vím, že ta dvě slova velikonoce a ekologie nejsou zrovna v návaznosti na sebe s přicházejícími křesťanskými svátky nic poetického, ale až do doby, kdy si uvědomíme, že pro barvení vajíček se dříve používaly úplně jiné prostředky, než dnes používané barvy z úhledně zabalených malých papírových pytlíčků, či tabletek zakoupených v drogerii.
Některá díla jsou tak známá, že se považuje za všeobecný rozhled, pokud je člověk viděl, nebo aspoň ví, o co v nich jde. Mezi ně patří i Nikola Šuhaj Loupežník od Ivana Olbrachta a divadelní zpracování nesoucí název Balada pro banditu. A právě tím, že nám ho učitelé neustále vnucují, mi docela znechutili návštěvu divadla, kam jsme se vydali - jak jinak - se školou. Ještě pár hodin před odjezdem do Mladé Boleslavi jsem si pohrávala s myšlenkou, že zůstanu doma. Ale jsou herci, pro jejichž výkony jsem ochotna přetrpět i představení, které mě jinak vůbec nezajímá.