Už v minulém století vycházela edice Knihy dobrodružství a odvahy, kam patří nejznámější svazky z různých koutů světa a historických období. Stejně jako v kterékoli jiné edici, i tady mají příběhy různou úroveň, a přesto je ráda čtu – jako oddechová literatura se vždycky hodí. Naposledy jsem sáhla po knize od Eilís Dillonové, nesoucí název Ostrov Divokých koní. V příběhu se detektivní zápletka snoubí s tajemnem a vyprávěním o irském venkově.
Kvůli poruše sluchu nosí sluchadla a některé zvuky, které jsou pro zdravého člověka samozřejmé, neslyší. Žije tak v maličko odlišném světě.
Od Edgara Allana Poea by člověk čekal mnohem děsivější text, než jaký nabízí Odcizený dopis. Nejde tu ani o záhadnou vraždu jako v Záhadě Marie Rogêtové, natož o skoro nevysvětlitelné Vraždy v ulici Morgue. Celá děsivost tkví v jednoduchosti příběhu, který má však nedozírné politické následky.
Už je tomu bezmála 140 let, co se objevilo jméno Vinnetou v povídce Karla Maye. Později vznikl celý cyklus pojmenovaný jménem legendárního apačského náčelníka.
Hlavně proto, že detektivové nejsou žádné stroje na spravedlnost, ale mají svůj osobní život a běžné problémy obyčejných lidí. Ještě jsem nečetla žádnou středoevropskou detektivku, jejíž autor by dokázal stvořit takového hlavního hrdinu. A že jsou severské příběhy brutální?